Ohlas šoa v české literatuře

Šoa je hebrejský výraz znamenající zničení, záhubu nebo zmar. Používá se výhradně pro označení největší pohromy, jaká židovský národ v jeho tisícileté historii postihla – Totiž pro nacistický holocaust, který zapříčinil smrt 6 000 000 Židů.

Nacisté považovali Židy za méněcennou skupinu lidí, kterou je potřeba vyřadit ze společnosti a zlikvidovat. Pomocí norimberských rasových zákonů je vyřadit z normální společnosti. Zákonem bylo Židům nařízeno nošení židovské hvězdy, která na dálku člověka označila. Upozornila, že jejímu nositeli je zakázáno navštěvovat veřejné podniky jako kavárny, divadla nebo kina, a že jen promluvit s ním může znamenat problémy s úřady. Zákony šly do nesmyslných detailu. Vyhláškami bylo dokonce stanoveno, které ulice v kolik hodin jsou Židům přístupné. Postupně se další osud Židů stával jasnějším.

Dalším krokem k likvidaci Židů byl transport do koncentračních táborů. Oficiálně Nacisté tvrdili, že jde o pouhé přesídlení. Židé však tušili, že je nic dobrého nečeká. Někteří se pod tlakem rozhodli spáchat sebevraždu. Další se rozhodli do transportů nenastoupit a skrývat se. Takové jednání bylo trestné nejen pro Židy, ale i pro lidi, kteří jim pomáhali. Většina však do transportů nastoupila a byla deportována do koncentračních táborů. Míst, kde přišli o svá jména, důstojnost a nakonec o život.

Šoa, holocaust a genocida

Slovo holocaust pochází z řečtiny, ve svém původním významu znamená zápalnou oběť. V souvislosti s druhou světovou válkou se tento výraz překládá jako „zničení ohněm“. Šoa je židovský termín pro nacistickou politiku „konečného řešení židovské otázky“, která zahrnovala výše popsaný postup. Holocaust je tedy ve své podstatě širší termín zahrnující nejen židovské oběti nacismu.

Obětmi byly především Židé, ale nejen oni byli terčem nacistické nenávisti. Ta byla namířena i proti Slovanům zejména Polákům a zajatcům ze Sovětského svazu, také proti „asociálním živlům“ jak byli označováni Romové. Prvními, na kterých byl vyzkoušen plyn, byli hendikepovaní. Likvidace se nevyhnula ani homosexuálům, Svědkům Jehovovým a samozřejmě všem politickým odpůrcům.

Slovo genocida je naproti tomu termínem právním a označuje „zločin vyvražďování a vyhlazování příslušníků národních, etnických, náboženských a rasových skupin“. Termín vytvořil roku 1933 polský právník Rafael Lemkin, když se zabýval tureckým vyvražďováním Arménů. Jako termín mezinárodního práva se začal používat až po druhé světové válce, právě v souvislosti s nacistickým vyvražďováním.

Cílem této práce je podívat se na tento zločin očima samotných obětí. Za tímto účelem jsem vybral knihy čtyř převážně židovských autorů, zabývajících se právě šoa.

Jsou to:
Ladislav Fuks - Pan Theodor Mudschtock
Jiří Weil - Život s hvězdou
Richard Glazar - Treblinka, slovo jak s dětské říkanky

Ladislav Fuks

Ladislav Fuks (1923-1994) byl českým prozaikem, psal zejména psychologickou prózu. Jeho celoživotním tématem bylo vyrovnávání se s nesvobodou a násilím. Ve svých dílech často proplétá realitu se sny, halucinacemi a představami. Hlavní hrdinové často trpí úzkostí nebo fixní ideou.

Jeho zájem o šoa pramenil z jeho zážitků ze studii na gymnasiu v Praze. Všichni jeho spolužáci židovského původu zmizeli v koncentračních táborech. Tato zkušenost Fukse hluboce ovlivnila.

Po válce vystudoval filosofii, psychologii a dějiny umění na Karlově univerzitě. Pracoval v Národním památkovém ústavu. V roce 1963 debutoval románem Pan Theodor Mundstock. Na druhou světovou válku a holocaust reagoval celou řadou děl (např: Mí černovlasí bratři, Spalovač mrtvol). Během 70. let Fuks stále více podléhal tlaku režimu. Roku 1983 napsal svůj nejrozsáhlejší román Vévodkyně a kuchařka. Zemřel roku 1994 v Praze.

Pan Theodor Mundstock

Je prvním dílem Ladislava Fukse. Titulní postavou románu je bývalý židovský úředník Theodor Mundstock, který žije ve svém schizofrenií pokřiveném světě. Katalyzátorem jeho nemoci bylo brutální vyhození z práce. Bylo mu oznámeno, že jako „židovská svině“ zde nemá co dělat. Jeho věrnými společníky se stávají jeho druhé já přízračný stín Mon a slípka – tedy holub, kterého chová v bytě.

Z letargie ho vytrhává dopis od rodiny Šternů, starých přátel z lepších časů. Šternovi jsou pětičlenná rodina otec Otta, matka Klára, děti Frýda a Šimon a stará babička. I ke Šternům však zasahuje válka, jednak tím, že Frýdu odmítl nápadník kvůli jejímu židovskému původu, ale hlavně tím že celou rodinu pohlcuje strach z budoucnosti.

Pan Mundstock se jejich strach pokouší zahnat tvrzením, že do jara válka skončí, ale on sám tomu nevěří.

Dalšími důležitými postavami v románu jsou Mundstockovi sousedé Čížkovi, kteří mu pomáhají překonávat jeho nemoc. Bez nich by nepřežil - oběsil by se. Péče okolí pomáhá panu Mundstockovi získat zpět ztracenou rovnováhu. Nemoc zdánlivě ustupuje.

Pan Mundstock se chápe nové naděje... Totiž, že se na pobyt v koncentráku dá připravit správnou metodou, postupem a cvičením. Trénuje spánek na pryčně, tahání padesáti kilového kufru, reakce na urážky a bití a dokonce svou vlastní popravu.

Tato naděje mu umožňuje čekat s nedočkavostí povolání do transportu. Na rozdíl od ostatních lidí kteří se bojí, nebo dokonce spáchají sebevraždu. Jedinou věcí, která ho trápí je osud jeho přátel Šternů zejména Šimona.

Šternovi mu opět posílají dopis. Odcházejí do transportu a Šimon zůstává sám. Prosí tedy pana Mundstocka, aby se ho ujal. Ten se Šimona ujímá a předává mu své postupy pro přežití. Čas na učení je krátký, protože oba jedou hned dalším transportem. Při nástupu k transportu postupuje pan Mundstock přesně podle metody pro přežití. Je však sražen vojenským autem a na místě umírá.

Jiří Weil (1900-1959)

Byl český prozaik, překladatel a spisovatel židovského původu. Byl členem spolku Devětsil a komunistické strany. V letech 1933 - 1937 působil jako překladatel soudobé sovětské literatury. V roce 1935 byl v Moskvě odsouzen za maloměšťáctví a ''klepaření'' na roční pobytu v převýchovném zařízení2) u jezera Balachaš v Kazachstánu. Tuto zkušenost zužitkoval při tvorbě románu Moskva - hranice (1937), za který byl vyloučen ze strany. Během druhé světové války nenastoupil do židovského transportu. Zinscenoval sebevraždu a do konce války se skrýval. V roce 1949 vydal svůj román Život s Hvězdou. Dalšími Weilovými díly jsou romány Na střeše je Mendelssohn a Dřevěná lžíce pokračování Moskva – hranice, které mohlo vyjít až po roce 1989. Zemřel 1959 v Praze.

Život s hvězdou

Jiří Weil se při tvorbě tohoto románu držel skutečnosti. Vycházel jak z vlastních zkušenosti, tak i z vyprávění jiných pamětníků a historických záznamu.

Hlavní postavou románu je bývalý židovský úředník Josef Roubíček zlomený člověk zdeptaný rasovými zákony a ocejchovaný žlutou židovskou hvězdou, který se raději straní ostatních lidí, kteří mu (jak si myslí) stejně nepomůžou. Je rád, když mu řezník nechá kosti. Na maso nemá nárok. Živoří v domě, do kterého zatéká a jehož nábytek sám spálil, aby nepadl do rukou Němců. Žije už jen ve vzpomínkách na lepší časy. Vzpomíná na svou milenku Růženu, od které ho rovněž odtrhla válka. Roubíček má samozřejmě příbuzné strýce a tetu, ale nevychází s nimi. Každá návštěva u nich končí hádkou.

Většina nežidů v okolí vidí v Roubíčkovi jen Žida, který to už má za sebou. Naštěstí jsou tu i jiní jako Josef Materna, který nejen že v něm vidí člověka sobě rovného, ale je pro něj ochoten i riskovat a prakticky mu pomoci.

Pomalu se přibližuje transport pražských Roubíčků. Židé jsou sezváni do Staroměstské synagogy, a jsou jim přečtena jména lidí, kteří jdou do transportu. Josef Roubíček transportu díky administrativní chybě uniká. Ostatní však takové štěstí nemají. Přijdou o majetek i o jméno, stanou se z nich pouhá čísla bez budoucnosti. Někteří spáchají sebevraždu rovnou. Čtenářům je předkládán příběh pana Roubitschka, jehož árijská žena a dcera přeběhly k Němcům a teď na něj tlačí, aby spáchal sebevraždu. Ono jejich tlaku podléhá a po neúspěšném pokusu s prášky skáče z nemocničního okna. Umírá.

Josefovi příbuzní také neunikají transportu . Teta se s ním loučí slovy: „Sbohem, Pepíčku snad to přežiješ aspoň ty.“ Poprvé za celou knihu se s Josefem nehádají.

Roubíček si nachází práci na klidném hřbitově. Společně s dalšími Židy zde zametá listí. Ti však postupně mizí buď jdou do transportu nebo si život vezmou sami. Postupně v něm roste odhodlání tak neskončit. V rozhlase zaslechne jména popravených během Heydrichiády a tak se dozví o popravě Růženy, která byla i s manželem popravena jako odbojářka. Jeho pasivita mizí. Rozhoduje se pro třetí možnost. Nebýt jako ovce. S Maternovou pomocí se schovat před nacisty.

Richard Glazar

Narozen roku 1920 v Praze. Jeho rodiče pocházeli z venkovských rodin z okolí Kolína. V roce 1939 odmaturoval na pražském realném gymnáziu.

Avšak kvůli židovskému původu byl nucen pracovat jako zemědělský dělník. V září 1942 byl uvězněn v Terezíně o měsíc později byl deportován do vyhlazovacího tábora Treblinka. Zde byl jako jeden z mála vybrán k otrockým pracím. V roce 1943 vypuklo v Treblince povstání vězňů, během kterého se Glazarovi a jeho spoluvězni Karlovi Ungerovi podařilo utéct. Shodou náhod se dostali do německého Mannheimu, kde se pod falešnou identitou skrývali až do konce války.

Po válce vystudoval na vysoké škole ekonomii a cizí jazyky. V padesátých letech musel s politických důvodů pracovat v kovárně. V roce 1969 emigroval do Švýcarska. Několikrát svědčil proti svým treblinským věznitelům.

Svojí autobiografii Treblinka, slovo jak z dětské říkanky vydal v České republice až po roce 1989. Po smrti své ženy v roce 1997 ukončil svůj život skokem z okna.

Kdybyste mohl vrátit čas zpět a jednat s vědomím toho, co víte dnes – jak byste se choval před transportem do Terezína: utekl byste, zařídil byste si včas vystěhovalecký pas?

Čas vrátit nelze. Ve dvaceti letech jsem byl jiný člověk než ve čtyřiceti, a dnes jsem zase jiný člověk, než když mi bylo šedesát. Kdyby se mělo opakovat něco podobného jako to, čemu se říká šoa, věděl bych, že asi jediná možnost je opatřit si zbraň a střílet proti nim až do poslední kapky krve. Utéct – ne. Proti lidem, kteří jsou vlastně nepřáteli celé společnosti, se musí bojovat.
(z rozhovoru pro Literární Noviny roku 1994)

Treblinka, slovo jak z dětské říkanky

Cílem Glazarovy autobiografie Treblinka, slovo jak z dětské říkanky je především přesný a chladný popis dění v Treblince. Děj knihy začíná několika kratšími vzpomínkami z let 1938 až 1942 ve kterých Glazar vzpomíná na život před transportem do Terezína. Avšak hned druhá kapitola vrhne čtenáře do tábora smrti Treblinka.

Richard Glazar a jeho známý z Terezína Karel Unger byli vybráni na otrocké práce. Ostatní včetně celé Karlovy rodiny šli rovnou do plynu. Stali se z nich stroje na špinavou práci. Pokud se zranili, nebo onemocněli, byli zavražděni v lazaretu. Vězni pro to mají speciální termín „dodělat“; „dodělali ho večer“. Jejich práce spočívala ve vyklízení vagonů od věcí a mrtvol, dále ve třídění oblečení a osobních věcí obětí.

Od začátku pobytu rostla v Richardovi, stejně jako v dalších vězních touha se vzbouřit. To však komplikovali nejen dozorci a udavači, ale také epidemie tyfu. Vězni tak byli nuceni pracovat s vysokou horečkou. Vytvořil se mezi nimi pocit soudržnosti, když jeden z horečky omdlel, ostatní ho (pokud to stihli) schovali do hromady oblečeni a tak si vzájemně zachraňují život. V zimě transporty na čas ustaly a vězni se stávali pro chod tábora nepostradatelnými. Na druhou stranu začalo docházet jídlo a sám Glazar si přál příjezd dalšího transportu. Tedy smrt dalších lidí

Důležitým impulzem se pro vězně stává příjezd transportů ze vzbouřeného Varšavského gheta. Vězni začínají s přípravou vzpoury. Podařilo se jim sehnat klíč od muničního skladiště, ze kterého získali granáty. Ty však byly bez roznětek, které byly na ubikacích SS. Odtud je získali Žide provádějící úklid ubikací.

Druhého srpna 1943 začala v Treblince vzpoura8). Podle předem domluveného scénáře se dva vězni s vojenským výcvikem chopili pušek a několik dalších vyfasovalo granáty. Ostatní se ozbrojili lopatami a krumpáči. Stanislavu Lichtblauovi se podařilo zapálit benzinový tank a tím zapálit velkou část tábora. Oheň se rychle rozšířil na celý tábor. Glazarovi se společně s Ungerem podařilo utéct schovat se v lesní tůni.

Přes Polsko pak oba prošli do německého Mannheimu, kde se pod falešnou identitou skrývali až do konce války.

Paradoxní je, že Glazar nemohl pro nezájem své paměti dlouho vydat. České vydavatele prostě nezajímala smrt tisíců převážně polských Židů. A také jim vadila přítomnost ukrajinských dozorců tzv: vachmanů. Z těchto důvodů u nás vyšly Glazarovy vzpomínky až v roce 1995.

Příčiny a viníci šoa

Pro mnoho lidí v dnešní době je masové vraždění Židů, Cikánů a dalších evropských národů nepochopitelné. A považují je za výplod Hitlerova chorého mozku. Jiní poukazují na celkově velký majetek židovské populace v Evropě a nutnost získat kapitál pro vedení války. Faktem je, že veškerý židovský majetek propadl říši a že vězni koncentračních táborů byli zdrojem levné pracovní síly.

Avšak hlavní příčinou šoa byl staletý evropský antisemitismus. Občanům Německa a některých jím okupovaných nebo satelitních států Židé nescházeli. Slovenská vláda dokonce za likvidací Židů platila a přítomnost ukrajinských ozbrojenců v Treblince je dostatečně výmluvná. Největším pomocníkem nacistů byl nezájem a strach obyčejných lidí.

O to důležitější byli lidé kteří se takto nechovali a nebáli se pro Židy riskovat. A nešlo jen o lidi, našly se celé státy, které byly ochotné nasadit se pro záchranu Židů. Známá je dánská záchrana 8000 Židů v květnu 1943. V Čechách je známý sir Nicolas Winton, který zorganizoval záchranu 669 židovských dětí z Československa do Británie.

Důsledky šoa

Židé, kteří přežili šoa, nechtěli již dále zůstat v Evropě, proto se začali po tisících stěhovat do své biblické vlasti v Palestině. Přes nesouhlas britských okupačních orgánů se do Palestiny dostalo množství židovských uprchlíků. Podle plánu Spojených národů bylo území Palestiny rozděleno na arabskou a izraelskou část. Židovský stát Izrael byl ihned po svém vyhlášení napaden svými arabskými sousedy. Do dnes nepanuje na Blízkém východě mír.

Nacismus (přesněji nacionální socialismus) byl po válce s celou svou ideologii postaven mimo zákon. Nicméně se dnes objevují hnutí, která zpochybňují rozsah či dokonce existenci holocaustu. Proti takovým hnutím je potřeba se postavit stejně jako proti neonacismu, který je stále silným hnutím.

Během Norimberského procesu se do mezinárodního práva poprvé dostal pojem genocida. Bylo to právě v souvislosti s vyvražďováním Židů. Před Mezinárodním soudním dvorem stanuli lidé zodpovědní za zločiny ve Rwandě, bývalé Jugoslávii, Ugandě, Konžské demokratické republice nebo aktuálně v súdánském Dárfúru. Mnoho zločinců však bylo odsouzeno pouze formálně a dále si užívají svobody.

Knihy:

*Ladislav Fuks: Pan Theodor Mundschtock, Československý spisovatel, Praha 1985

*Jiří Weil: Život s hvězdou, Odeon, Praha 1967

*Richard Glazar: Treblinka, slovo jak z dětské říkanky, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 1994